O ŠTĚDRÝ VEČER.

O ŠTĚDRÝ VEČER.
Je štědrý večer; oblohou se bílý měsíc zaskvívá, sníh zmrzlý praští pod nohou a mrazný vítr zavívá. A pusto kol je u lesa; zde večer – tam již půlnoční, zde praská strom jen v nebesa, tam zvučí píseň vánoční. Či neslyšíš, jak plně tóní jak dojemně to do šera, že za takého večera se zasteskne až srdci po ní, a třeba srdce bylo v kusy v tu vánoční přec vpadnout musí? 12 Jen dál, ty chorý můj příteli, ač zpívat nám již těžká věc, tam kostelík je osamělý, vánoční zpívat musíš přec. K nebesům pne se vížka nízká a u ní stín jak černý kříž, okny se záře svící blýská, a píseň zvučí blíž a blíž. Což svíce to? – to divně svítí, což píseň to? – to divný vzdech: v oknech se chvějný měsíc třpytí, a vítr šumí po hrobech. A ticho zas, jen srdce bije: Stůj hochu, nejsme v zemi snílků, zde není doma poesie, zde mrtvý má jen k snění chvilku a s ním jen vítr půlnoční si z ticha šepce vánoční. 13 S půlnočním větrem tich a tich si mrtvý píseň odříkává a na hrob klesá chodce hlava a chladí se o mrazný sníh. A nade ním v měsíčném svitu rozpíná křídla anděl dumy a nebes modrém po blankytu jej odnáší kde moře šumí a dále ještě za mořem až v dálnodálnou rodnou zem. Zas k nebi pne se vížka nízká a u ní strmí černý kříž, zář ohnivá se z oken blýská, v akordech zvučných blíž a blíž zní mocně píseň vánoční. A v kostele tam svíce planou a svítí na mši půlnoční a na lid s duší rozkochanou; či na koho též s rozplakanou? 14 V dubové, hnědé stolici s skloněnou hlavou žena klečí, či slyší zpěv ten zvučící, či kněze zbožné slouchá řeči? Zavanul anděl perutěmi a měkké vzal ji do náručí a zdá se jí, že moře hučí, a zdá se jí o cizé zemi a v té – však slyš, co chví se z retů, slyš, jak ta slza k zemi kane: „Ochraň mi dítě v cizém světu, ochraň mi dítě, mocný pane!“ A vedle matky děvče mladé si oči kryje do stínu a k drvu horké čelo klade a tiskne ruku matčinu. – – – Zavanul anděl perutěmi a jako mlhu odvál sen 15 a na hrobě jen tichý sten a chodec z mrazné vstává zemi. A k nebi pne se vížka nízká a měsíc chvějnou se září se v kostelíka oknech blýská a v zmrzlé slze na tváři. 16