OSUD.

Josef Václav Sládek

OSUD. I.
Již skor tvá myrta v rozkvětě a ženich má tě rád, pojď, vpletu ti ji do vlasů, již čas se, dcerko, vdát. Matičko, matko, pro boha, když už mne chcete vdát, ten vínek dejte do vlasů a mne s ním pochovat. Jen utiš se, má dceruško, je osud divný hráč a to ví jenom pán bůh sám, kde radost dá, kde pláč. 74 Co od oltáře spolu šli dnes šestnácte již tomu let, před nimi stojí mladý muž a dívka jako jarní květ. „Hle, dcerko,“ dí máť s úsměvem, „to náš byl vínek myrtový.“ A co ten úsměv znamená, jen otec ví – však nepoví.
II.
Již ta má myrta v zahrádce dozrála do času, nuž pojďte, družky, vpleťte mi ten vínek do vlasů. Proč, matičko, má pláčete v ten svatební můj den, vždyť byl to přec v mém životě ten nejkrásnější sen. 75 Já nepláču, má dceruško, to radostí jen snad, jen jdi a bůh tě opatruj tam na sto tisíckrát. * A není tomu rok ni rok, co klekli spolu k oltáři, a přes zídku tam volá kdos: „Hoj vstávej, starý hrobaři! A vykopej mi jeden hrob a jeden mému dítěti a máš-li srdce útrpné, nech kousek místa pro třetí!“ 76