PÍSEŇ O STARÉ PECI.
Tak o mnohém jsem v žití zpíval,
– už tak, neb tak: já dal, co měl, –
však na tebe bych málem býval,
ty duše domu, zapomněl!
Jak chladne vše a hasne, přeci
v mých přismutnělých zimních dnech,
ty naše rodná, stará peci,
vše hřeješ, na vše záříš v snech.
Žeť duše domu! každé chvíle
co ve stodole dozněl cep,
až v rok zas příští, kdy tak mile
zavoněl z tebe nový chléb.
81
Všem štědrá byla’s; my i chasa
jsme jedli stejně z darů tvých
a vždycky skyva pro chuďasa
tu zbyla z rukou upřímných.
Tvé hnětenky a podplamenky
a vánočky a roháče,
tvé bochánky a zatočenky
a posvícenské koláče! –
Kde který kmotr, strýc a teta
k nám scházeli se o pouti
a síň jak lícha mákem setá
tou dětskou byla droboutí.
A v zimě jak jsme u nistěje,
tu při pohádkách sedali,
a sníh se met až pod veřeje,
jak chrupaly ty křížaly! –
Pak přišly svatby, hrana zněla,
tys na úsměvy zaplála
i do slzí a stejně vřelá
kruh přátelský jsi vítala.
Když zašly jsme pak do ciziny,
ten šťasten byl, ten uštvaný,
tak nechutnal chléb žádný jiný
jak pecen tebou poslaný! –
82
A tak to všechno pomizelo
jak pohádka ta zapadlá,
a k tobě teď jak tisknu čelo,
tak tmavá jsi a vychladlá!
Ni jiskérky tu doutnající,
ni kroku neozve se hles;
jen stíny všech kdys drahých lící
tou tiší míhají se dnes.
Však buďsi. – Co kdy tady hřálo,
vzpomínám všeho rád, tak rád,
a mně i jim co štěstím plálo,
buď požehnáno nastokrát!
83