V RANNÍM SLUNCI.

Josef Václav Sládek

V RANNÍM SLUNCI. Své ženě.
Tys mi ještě svitlo dnes? – kolik ještě, kolikrát uvidím tě z pod nebes na stěně tam ráno plát, mihotat se, blýskat, hrát? Po té noci pochmurné, po horečně bludných snech, zase ještě pozdrav dne, zase ještě žití dech, z venku pozdrav krás těch všech! Jak to svitá v duši, plá, jak ten tupý hlod v ni ztich’, v úsměv se ta bolest zlá vyzořila na rtech mých, červánkem zrud’ lící sníh! 106 Tam v tvé zlaté záře jas otvírá se každý květ, rosa schne, – zde slza s řas; tam tvůj vzchod jak blaží zas celý širý, boží svět! Slyš! – to drahý krok. – Tak tich zůstal ve tvé záři stát; zdraví mne v paprscích tvých úsměv drahých na lících. – Kolik ještě, kolikrát? 107