V METELICI.
Moaning, moaning, moaning...
Alfred Tennyson.
Kvílí, kvílí, kvílí
vítr přes širou pláň,
vše halí příkrov bílý,
dál padá, padá naň; –
Bůh toho chraň,
kdo nocí jde tou chvílí!
Světnice zimomřivá,
tam s matkou děti a kmet. –
Dí matka: „Poslední skyva,
to málo na nás pět;
tak ji měj děd“ –
Děd hlavou kývá a kývá.
165
Do okna vichrem to třesklo,
jizbou se mihnul stín,
v kamnech z uhlí to blesklo. –
„Uhelných šachet ze hlubin
můj mrtvý syn!“
kde seděl děd, to stesklo.
Jak ji to projelo mrazem!
„Dceruško, lek’ jsem tě snad? –
Mrtvým je daleko na zem; –
– však věděl, proč tě má rád!
Jdi, jen jdi spat; –
Bůh někdy poleví rázem.“
,Ten hlad a chlad a bída!
tak rád by s nimi to nes; –
však drobtu od úst jim sjídá,
poslední dát chtěli mu dnes. –‘
V jizbě ni hles;
dech spících s dechem se střídá.
Ven, ven! – kde sýká a věje
ten sypký sníh vždy výš. –
Důl černý z něho zeje –
„V něm ty, můj hochu, spíš,
ty neslyšíš –.
a živým blíž je k mrtvým přes závěje.“ –
166
Kvílí, kvílí, kvílí
vítr přes širou pláň,
vše halí příkrov bílý;
dál padá, padá naň. –
Bůh toho chraň,
kdo nocí jde tou chvíli!
167