MROUCÍ KVĚTINY.

Josef Václav Sládek

MROUCÍ KVĚTINY. Emilii.
Na mrtvé srdce mroucí květiny jsme kladli ti, ty květe pokosený, kde rostlo jich, jak na luh porosený když dechne máj; a každý jediný v své čistotě tak prostý, nevinný, a každý někomu zde posvěcený, jejž’s milovala. – Zrak tvůj uzamčený již nezří těchto, v mhavé tišiny se noře věčna. – Úsměv na tvých rtech, – květ poslední, jejž tys nám dala tady, – i ten už zmírá. Co ti vůně těch, jež dává zem, co stesk náš, věk tvůj mladý? V snách bloudíš nebes kvetoucími lady; – a tak jsi nás tu zapomněla všech. 174