LIST Z KRONIKY XIX. VĚKU.

LIST Z KRONIKY XIXXIX. VĚKU.
Toto se stalo a je věc to jistá, po narození spasitele Krista v rok osmnáct set a tři a šedesátý, a volné Italie na rok pátý. Markýz de Loma, bohatý a starý modenský velmož, který na rozmary své a svých koní, psů, na ty a ony za jeden rok dva vydal miliony, a tři do anglických uložil cheků, hrad nový postavit si vzpomněl v pozdním věku. 107 Před pěti roky byla věc to snadná, co poddaný, to dělník a mzda žádná, dnes, na druhé už leto, druhou zimu kdo pracoval, pět dostal centesimů. Lid dobrý jest a rád že můž’ být doma, však těžce, pochmurně to nesl Loma: Pět centesimů pokolení psímu! Tak pracoval tam také člověk starý, jenž ztratil vše již před mnohými jary, ženu a děti a byl sám teď v světě až na synka, to ještě děcko v květě, však slabé, churavé – leč člověk žíti musí, a líp, čím dřív se dítě v práci zkusí. Tak pracovali syn a otec spolu, ten na lešení, synek otci z dolu podával maltu, cihly, vše co třeba, večer pak spolu jeden jedli chleba a smáli se a pokojně pak spali. Lid dobrý jest a spokojený v máli. 108 Však v jedno jitro bylo konec všemu, hoch dole stál a s horních prken lemu sletěla cihla s vysokého stohu a cihla přerazila chlapci nohu. Ze zdola vzkřik a druhý výkřik s hora, pak s hora skok a jako v půdu vorá se rádlo, tak ta šedá ve štěrk hlava – hoch omdlévá a otec dokonává. Pak odnesli je z práce pomocníci, v kostnici otce, synka v nemocnici. Před pěti roky byly věci snadné: když cihlu nezadržíš, cihla spadne, a každý sám jak můžeš chraň své oudy; – jak dřív ty cihly v padání jsou řádné, však čert dnes stvořil v Italii soudy. A takto nález markýzi zněl Lomě: „An při stavení na vašem byl domě zmrzačen Pietro – a důkaz není, 109 že jiný kdos by byl stál na lešení než jeho otec, a ten v takém stavu byl nalezen, že nemůž’ dáti právu ni svědectví, ni pohnán býti k stání a Pietro je bez pokrevných – ani ku práci schopen, vy ve vašem domě neb mimo dům jej živte, pane v Lomě.“ Tak napsal soud a markýz kývnul hlavou: „Sem přiveďte mi chlapce, má již zdravou tu nohu schromenou?“ „Již chodí, pane.“ „Mám chlapče živit tě – nuž tak se stane – Soud dal mi mrzáka! – a soud lhal Bohu; by nelhal – sluhovésluhové, mu zlomte druhou nohu!“ – A tak se stalo a je věc to jistá osmnáct set let po narození Krista. 110