SVATÁ ZEMĚ.

SVATÁ ZEMĚ.
Nebylo proň slunce záře, nebylo proň ptáků pění, ani stromů šelestění, ani úsměv květů v jaře, ani úsměv lidské tváře. Věčně také v světa lůně spasení se nenarodí, pro toho, kdo stín jak chodí mezi stíny bez výsluně, pro toho, jenž srdcem stůně. 111 Sprchnul paprsk záře zlaté jako v žalář padá mříží: „Odlehčím já vaší tíži, okovy vám budou sňaté, dám vám poklid v zemi svaté.“ Roztálo mu slovy těmi srdce, z jara led jak jihne s poledne, když vítr tíhne a jak ptáče s perutěmi vyšel poutník k Svaté zemi. Přešel doly, přešel hory, přejel i to moře dálné, neoddechnul v poušti palné, dokud Jordán v svitu zory neovlažil rety chory. V Getsemanu hlavu níží, na Golgatě slzy roní, k svatému se hrobu kloní, vzpíná ruce k svatu kříži, ale v srdci balvan tíží. 112 Přešel zase pouště lemy, proplul moře poutník chorý, přešel doly, přešel hory, pták s chromými perutěmi do rodné se vrací zemi. Komu jste to otvírali? „Já to, poutník z Palestiny, Jordán smývá hříšných viny, ale já se vracím z dáli, abyste mne pochovali.“ Sprchnul paprsk záře zlaté na hrob jarních větví mříží: „Odlehčím já vaší tíži, okovy vám budou sňaté: – v zemi siré – v zemi svaté!“ 113