JÁ TÉŽ PĚL...

Josef Václav Sládek

JÁ TÉŽ PĚL...
Já též pěl mnohou píseň pravou, jak žijí v lidské pověsti, však ta mi táhla jenom hlavou, jak osykou kdy šepotavou večerní vítr šelestí. A zvučela mi v ňadrech, vzpjaté jak moře hučí v daleku, já nechal šumět vlny zlaté, co povídaly tisíckráte – vždy jednomu jen člověku. 119 Pak jako v člun jsem used malý a dal se nésti v peřeje; a ty mne nesly, v mhlavé dáli až přede mnou se otvíraly – snad sama ráje veřeje. A bylo mi, jak led když jihne a jaro větvím šelestí, a vlašťovka se první mihne, a bylo mi, jak sen když tíhne, z nějž budíme se s bolestí. 120