Pod sněhem.

Josef Václav Sládek

Pod sněhem.
V svůj zimní šat se země přiodívá tichounkým sníh se dolů snáší letem: to podvečer, kde duma celým světem jest těm, jichž den se valem připozdívá. A u krbu, kde oheň dohořívá a stěny šatí plamenným se květem, se v knize kdes uvadlým nad poupětem i zasněžená hlava zamyslívá. Jen hustě padej, sněhu! vše, co ruší tvůj bílý koberec, ať venku stlumí: ať měkce jde i kdo je ve spěchu, přes vzpomínky a svého štěstí rumy! – a zem, jak tiše lehá k oddechu, ať pokojno jest v zasněžených duši! 29