Mezi svými.

Mezi svými.
Mezi svými! – kde kdo přijde, starý, mladý, velký, malý: toť by nás ti cizí lidé z města ani nepoznali! Ve světnici, v dýmek čoudu sedí se to jako v ráji, hlučný hovor v jednom proudu, všichni jenom povídají! Muži zhnědlých, vážných tváří, hezké ženy u ohniště, dívkám oči jenom září, a kol dětí tratoliště. Žena s ženou, kmotra s kmochem nevědí, co dělat smíchem, za kamny jen děvče s hochem nějak zmlkli v koutku tichém. 45 Starý děd si nacpal znova s úsměvem už dýmku třetí, upřímná a věrná slova všem od srdce k srdci letí. A ty děti každou chvíli přitulí se k naší selce, a když dá jim krajíc bílý, dál šeptají o Popelce. Tak to u nás na vesnici, sníh když zavál v prostřed zimy od města tu železnici a jsme doma – mezi svými! 46