U POTOKA.

Josef Václav Sládek

U POTOKA.
A nechme toho světa, děvče moje, pojď, sednem raděj zde si u břehu a dívat budem se, jak ve běhu se hravých vlnek lesklé honí roje. Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu a budem dívat se, jak mušky tam si hrají, jak z vody žluté květy vyrůstají, jak vlaštovky se níží nad hladinu a budem snít. – – U vody usedla si a na mne upřel zrak se usmívavý, do vody černé shrnuly se vlasy a uchopil je v náruč potok hravý a houpá je jak dlouhé vodní řasy, když vodou zaplynou a v náhlém styku o kvítek na břehu se zachytily. „A budem snít – – Můj hochu roztomilý, či neslyšel jsi nikdy o vodníku, jenž po vodě si rozestírá sítě, či o rusalce pověst neděsí tě, jež leknínovým květem hochy vábí a mrtvé z vod je pouští na úsvitě? Že nelze být rusalkou takovou! Leč ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“ K své přitisk’ její tvář jsem nachovou: Milenko, chceš být básníkovou ženou? Nuž, rusalkou mu zcela takovou buď vždycky, pohádkami vybájenou. Věčně jej vábi duše krásy květem a noř se sním v hluboké tůně citů, 55 kde tělo hyne, – ale ve záchvitu se duše volným vzhůru nese letem, jak lesklá z vod se pnoucí bublina, když na dně hloubi život shasíná. A vodník? – věř, ta pověst pravdu má-li, též otčím nebyl panně uchvácené: vystavěl palác z křišťálové skály a snesl vše jí skvosty drahocenné, co v jezer, řek se klínu ukrývaly. A palác mít v mé duše hlubině, kde šperkem vše, co jasné tam a vřelé, a snít i tesknit živobytí celé i radovat se spolu v tišině a nikým nerušeni v slasti, bolu; a věčně tak a věčně dlít jen spolu, a věčně tak se okem v oko dívat a na vodách když bouře rozhoupá se, si z hloubi ňader kolébavku zpívat a kochat se v tvé duše věčné kráse, – či taký vodník ukrutným ti zdá se?

Básně v knize Spisy básnické 1: