V UPOMÍNKU.

V UPOMÍNKU.
I.
KDYS v plesu dětinném, hodila’s v líce přehoušel modravých květů mi vřesu; mnohý jsem pohodil, zmařil jich více, ty, co jsem zachoval, k hrobu ti nesu. Uvadlé, uchřadlé, ruka se třese, když do těch zmařených nadějí sáhne 64 uvadlých, uchřadlých, jako když v lese ponejprv podzimní vítr zatáhne. A nám jak do jara sever když vrazí – tvůj život ztracený, – co po něm zbylo? Několik vzpomínek, – život je zmrazí, na mžik ta písnička, – nic, než: „To bylo“. II.
KDYŽ den se schýlí k večeru a pot si s čela stírám, tu zavru dvéře za světem a svůj si otevírám. A vedle prázdné židle tvé si sám usedám k stolu a za chvilku to ožije a my jsme zase spolu. A já ti toužím, povídám, a co by’s řekla, hádám, a naši tichou zábavu pak sem v ty verše vpřádám. A já to vím, že plané jest to všechno jenom hraní, však něčím nutno ukrátit si čas – až do shledání. 65 III.
TO slunce dnes v ten boží svět tak jasně svítí, hřeje, já hledím na ně s okna ven a nevím, co se děje. A myslím sem a myslím tam a oko se mi kalí, a nevím, zdaž to pravda je, či myšlénky mé lhaly. Ten bez, kde, milá, na jaře jsme sedávali spolu, tak svěží ještě, zelený, ni lístek nespad’ dolů. Ta myrta, již jsi vsadila, už na polo je v květě, aj, toť to naše děťátko mít štěstí bude v světě. A ten náš ptáček zpěváček tak zpívá dnes až milo, a všechno je tak veselo, jak tebe když zde bylo. Ba, ještě se ta vlaštovka kol švihá, v okno dívá a ty že už jsi ulétla, má holubičko sivá? 66 Ach, co tě odsud volalo, když jsou tu všichni jiní? Ó, to jen venku léto je a chladno už je v síni. Tam s našich vínků svatebních po lístku lístek padá, to děje se tak na podzim, viď, má dušenko mladá? A v síni všechno pusto tak a židle tvá je prázdná; – ó, to už podzim, podzimek a zima bude mrazná. A venku jaro zavítá zas v lada mrazem spjatá, – a kdo se tebe dovolá, má holubičko zlatá! IV.
ŽIJ mi dál v té upomínce, žij mi dál; dí, že mrtva jsi, mé dítě, není pravda, osud mi tě ještě nevyrval. Žijem spolu jako dříve, ve snech – ještě víc, v každém hnutí, pomyšlení i v tom jiných zapomnění ty mi hledíš vstříc. 67 A když mi ty upomínky v oko vykypí, že ti závidím, se zdá mi, jak se ti tam pod lipami hezky, klidně spí. Konečně je všeho boje na časy; potom teprv, v lip těch stínu na čerstvou až kleknou hlínu, ať dí: „Mrtva jsi.“ V.
ODEŠLA’S v tu tmavou dáli, z níž se nikdo nenavrátí, přes tvou hlavu čas se valí, z klidu už tě neuchvátí. Ale nad mou hlavou chřastí: Živých svět už mrtvých není, neboť tam té ve propasti jest už všeho zapomnění. A to nejvíc v srdce hryže a to mi až rozum mizí, že, co bylo všeho blíže, teď je ti tak cizí, – cizí. VI.
TO byla jako hvězdička do pošmurného večera; jen hvězdka drobná, maličká 68 však vlídná, světla plničká a moje byla celičká, mé slunce duše do šera. A přiletěla do šera a zajiskřila, zakmitla a potom zase ulítla; to smrt, ta němá příšera, mi v náruč svou ji zachytla. A noc tak tmavá, mrákotná, tak mrákotná, tak lopotná, když duše z štěstí procitla! A kdyby byla k zoufání, to marné, marné volání. VII.
MÉ štěstí se mi podělo a já je hledám v pláči; a lidé chodí s útěchou: „To už se nezjinačí.“ Aj, dobří lidé, zjinačí, já přec je najdu, věřte mi, vždyť ono není daleko, vždyť na sáh jen jest pod zemí. VIII.
U zídky závěj sněhová se bělá vysoko a neví žádný, co sníh ten chladný 69 co vřelosti tam skrývá hluboko, tak hluboko! Nad zídkou vichr lipám rve se bílém ve vlase a zdaž to není až k nevěření, že pokojně tak dřímá se, tam dole dřímá se? A v závěj socha polživá v sloup oči obrací; proč pod nimi se rozhřívá ten sníh? – To neví žádný, jen ten, kdo teď se vzhůru potácí tam dole – žádný. IX.
JE proud můj život divoký, jenž skalným břehem kouří, vše odnese, nic nenese a bouří jen a bouří. A tebe, kvítek nejdražší, mi jedním mžikem splavil a na věkův už na věky vší radosti mne zbavil. Já dívám se, já naslouchám, já volám v dáli mhavou. „Co uchvátím, to nevrátím,“ jen zní to řekou dravou. 70 Na břehu stojím podrytém a hledím, jak to rve se; i až ten břeh to utrhne, tam v moři sejdeme se.