Máme se rádi.

Josef Václav Sládek

Máme se rádi.
Máme se rádi včera i dnes, po letech, v stáří, jako kdys v mládí, když kvetly fialky, když kvete vřes v sněženkách, ve sněhu máme se rádi. Co jsou nám léta, co jiný ten svět, co jiné způsoby, vzhled jiných tváří? „První vlas šedivý?“ – Ach, drahá, to květ, na nějž tvůj úsměv, tak slunečný, září! Slunečný z jara, – teď, když je sníh, slunečný věčně, jak jsme tak svoji, tvé ruky stisknutí, jas v očích tvých slunečný věčně v života boji. Na lukách jíní a zamžen je luh obilí s lechou požato cele, první tam brázdu juž vyoral pluh, pojď, já ti zulíbám tu na tvém čele! Fialky odkvetly, kvete už vřes, dceruška naše už myrtu si vsadí; – kolik že roků svoji jsme dnes? nečítej, nečítej, – máme se rádi! 63