Na samotě.

Na samotě. Vácslavu hraběti z Kounic.
U lesa stojí samota úhledná, bílá a čistá, uvnitř je jako v hnízdečku, kde pro dvě sýkorky místa. K lidem je odsud daleko, tak v dáli bělá se víska: když jedna sýkorka vyletí, ký div, že druhé se stýská. – On ven si vyšel do polí a ona šije a šije, a jenom hlavu pozvedá, když zas to v hodinách bije. 17 Na bílé plátno zlativý slunečný paprslek padá: „Než doplíží se tam ku dveřím, byla bych hotova ráda!“ Venku je větrno, v polích je sníh, zde teplo, venku tak zle je: „Aby se mi jen vrátil zdráv! – ale to slunko už hřeje –“ „Můj hochu, můj muži, má duše ty!“ teď ruce do klínu skládá – na chvících se ústech úsměv se chví a slza na plátno padá. Paprslek sluneční ztichounka tak podlahou skrádá se dále, a v její duši je světlo tak, tak blaze neskonale! – A teď to zas hrklo v hodinách, zas letem steh letí k stehu – paprslek slunce právě teď ku dveřím dospěl v svém běhu. 18 V něm teď se dvéře rozlétly, v něm rtové pojí se s rtoma: „Já celé dopůldne ničehož nic... však ty jsi zas doma, – zas doma!“ 19