Kamarádi.

Kamarádi.
Světnice skoro bez nábytku; dvě nízké v rozích postele, dvě židle, stůl přistrčen v zídku, tak zrovna pro dva přátele, skříň jedna na chleb, věšák dvojí, na stěně obraz vrouben chvojí a ticho jako v kostele. Kamínka hřejou, lampa čadí, v strop dým se valí tabáku, tak sedí tu dva kamarádi, dvé starých, pevných junáků; jeden jak mléko vlasy šedé, mladicky druhý ještě vede si s knírem, šedým do máku. 82 Z konvice jedné pijou oba, a druh ji druhu přistrčí, a v dno-li vede krátká doba, jen ramenoma pokrčí, dí: „V hodinách se dnes to mate,“ a ručkou točí tolikráte, až devátá v nich zahrčí. To čepobitím bývá k spaní, však dnes už dávno minul čas, a v konvi skoro tknuto ani, ten kroutí vous, ten hladí vlas a každý hledí v jinou stranu, až, ob minutu v jednu ránu jich zrak se sveze na obraz. Druh na soudruha nepohledne a vousáč hledí z nesměla, teď druhý číhal, teď se zvedne a obočí pne do čela: „Vždyť, hrome, nejsme na poplachu! jen též se dívej, starý brachu! – vždyť třicet let, co umřela. – 83 Že mně jí přál, Bůh měl mne radši, však ona? – nevím ani hles, leč měls ji rád – byls hezčí, mladší, a já se toulal vojnou kdes, až pustili mne podle stáří, šla plačky se mnou ku oltáři, pak byla věrna jako pes. Šla za mnou nazpět k mému pluku; nač voják, než by vojačil? – tam nejprv my si stiskli ruku, když v ráz nepřítel přikvačil: já v před, ty raněn; – já dal v stanu ti chorou ženu pod ochranu a tys jí oči zatlačil. A dnes je tomu třicet roků, nuž, starý brachu, vesele! Zde připij té tam v dlouhém loku, já tisknu ruku přítele – – Nu, víš, já byl už u hrobníka, ať co si chce kdo tomu říká, on v jeden hrob nám ustele.“ 84