Tři jezdci.

Tři jezdci.
Tři jezdci vyjeli úsvitem, kdes každý z mlhavé strany, i sjeli se pod modrým blankytem a na mžik rozbili stany. „Kam cestou?“ ptal se druha druh, a hleděl, zda erb nemá vadu: „Aj, dál tedy cestou jedinou ku kouzelnému hradu!“ Jeden jel na bílém komoni, v erbu měl volavčí péro, a gemy a perly s čabraky mu jiskřily hvězdy jak v šero. 127 Druhý jel na bujném hnědouši, v štítu měl paprslek trojí; kdes urvav jej padlému démonu, zpět ho nes ku světla zdroji. A třetí na koni jako noc, bez čabraky, uzdy a sedla; jen travou jak letěl, v jednu tříšť perlami rosa se zvedla. I jedou jak spolu o závod a chřípě divokých koní jak větřily by jiný vzduch, frčí a podkovy zvoní. A jedou slunečnem, deštěm i tmou přes lány, rokle a srázy, a nedbají, čím je kde zdržujou, ni výstrah, že zlomí vazy. A zdali do hradu dojeli? Kronikář ustal tu v práci. – Jiskry jim srší za stopou, jak noční mlhou se ztrácí. 128