Naposled.

Josef Václav Sládek

Naposled.
Vše dovršeno, co moh’ život dát, vše odjato, co smrť si mohla vzíti; v kříž ruce složeny, na čele chlad, tu leží, bílý květ, uprostřed kvítí. Do stínů záclonami měsíc svítí a chvějný na ty tmavé brvy pad’, na prsa bez hnutí, z nichž prchlo žití, na černý vlas, jenž po šíji se klad’. – V síň vešel tiše, jako zvyklý byl kdys chodit po špičkách, by nerušil ten svatý spánek dětsky klidných řas. A zadíval se v obličej ten bledý, vlas odhrnul, ten drahý, černý vlas, a bílou šíji zlíbal naposledy. 17