Záhady.

Josef Václav Sládek

Záhady.
I.
Jen ve smyšlenkách záhad pln je svět; v bdění i spaní, nejvíc kdy jsme sami, jen mozek náš jej plní mátohami a za prah smyslů jdeme s nimi v let. Nám nedostačí opravdovost běd ni úsměv žití; srdce vidinami se trýzní, těší víc – a mníme, s námi i do hrobu že lehnou naposled. A hle, jde od východu ku západu všem cesta rovná; jitro jest a den, pak noc a klid; – a v podvečerním chladu, ať obzor plný hvězd, či zasmušen, hle kříž: dvě břevna, člověk nah, vše hluché, on sám. – To všecko je tak jednoduché. 19
II.
Ta země píď, kde květ má plod svůj nést, mu dostačí, – tam prožije svůj den v slunečné záři, rosou napojen a v zem se vrací, čas když jeho jest. Jen duše naše kams do říší hvězd jde v kraje neznámé a dává v plen, čím země blaží, jak by plod nést ten kdes jinde moh’, kdo zde neuměl kvést; zde, na té pídi země, kde je naší zář věrných očí, těcha vlídných slov: svit, rosa žití! – Můž-li poklad dražší dát jiný svět? – Ó žij! – co více chceš? Ty pravíš: Aj, to všechno vezme rov. – Ó bratře, dá ti klid; – to dobré též. 20