Děti.

Josef Václav Sládek

Děti.
Ze hlubin věčna, v světa rmut a hřích vás boží ruka posýlá, ó děti, co bílý květ i na trnové sněti, co čistou bystřeň do vod skalených. My ubláceni jdem po cestách zlých, před sebou bázeň, vinu ve zápětí, až klesáme svých model do objetí vždy nový zástup duší ztracených. My jdem, však za nás přicházíte zas vy v rouchu labutím: je v krátké době prach střísní též; – kéž méně nežli nás! však to, že posýlá vás v žití luh tak čisty, znakem jest, že lidstvo Bůh chce pozvednout a pozvedne kdys k Sobě. 25