Hornická ballada.

Hornická ballada.
Třikráte v životě již sáhla na mne smrt a stokrát číhala jak zhladovělý chrt, já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých a její dutý zrak se ryl do zraků mých a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik; on mimo sjel, – a já jsem neřek’: Bohu dík! *** V propastech země, ve věčných tmách slyšel jsem temně v skal útrobách kamenné srdce, kamenný tep: já kopal a kopal se k Ní pro svůj chléb. Můj brat stál vedle, můj z mládí druh, to srdce kamenné mu též bilo v sluch. 112 Můj víc než bratr se prokopal dřív; – jej sdrtila skála, já zůstal živ. *** Od chaty k chatě kradla se jak stín; nemocí chudých porazil nás Hospodin. V hrdle souš a v hlavě žeh jako ve výhni, v horečných jsem snech ležel devět dní. Anděl smrti na mne dých’, já slyšel nářek dětí svých; pak v uších jako splav, pak neslyšel jsem nic, až, – byl, jak řekli, den to třetí, svit pad’ mi zas do zřítelnic. Kdos cizí stál tu u mých hlav. – Mrtvé byly moje děti, má žena též; a já byl zdráv. *** Pro černý diamant jsem zas do šachty vstoup’, náš černý chleba byl ještě hloub. 113 Když nemohli se dokopat, kdos vzkřikl: Ven! a v bílý den si vezmem, tma co nechce dát. Rozbity stroje, táhli jsme na ně, co bílý chléb jedli nám z černé dlaně. Kol žito vlálo, jejž netknul se srp, a náhle z něj vstalo vojska co chrp – Já neměl dětí, neměl družky, já rozhalil prsa, já vystoup’ z řad, já vzkřikl: Palte! Zahřměly pušky. Každý můj druhý soudruh pad’. Já zůstal stát. Třikráte v životě již sáhla na mne smrt a stokrát číhala jak zhladovělý chrt, já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých a její dutý zrak se ryl do zraků mých, a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik; a mimo sjel a já jsem neřek’: Bohu dík! 114