Píseň.

Píseň.
To bylo v krásný jarní čas, skřivánek zpíval, metal klas; já měla modrou sukničku, a otce, ani matičku. – Ó jaro, ó mé jaro! Můj starší bratr ten mne ved’, nás bylo doma krků pět; červeně, bíle kvetl sad, my vešli jsme do černých vrat. Ó jaro, ó mé jaro! Pan dozorce měl přísný zrak, leč na mne pohled’ vlídně tak: „Sic ještě dítě, – ale vzrost – a práce dost a práce dost.“ Ó jaro, ó mé jaro! Mne postavili ke stroji, pak v dozorcově pokoji jsem uklízela tu a tam; on byl tak stár a byl tak sám. Ó jaro, o mé jaro! 116 Můj bratr k tomu nebyl slep, že jedla jsem s ním bílý chléb, leč, kdo mne jiný uviděl, ten každý mi tak záviděl – Ó jaro, ó mé jaro! Můj bratr řekl, – váz’ mu hlas: „Ty domů půjdeš k dětem zas a k černé kůrce. – Děvče ctné...“ A já jsem řekla: Ne a ne! Ó jaro, ó mé jaro! A tak to přišlo, nevím jak – Upíral každý na mne zrak, jen bratr jak by neviděl, snad že se za mne zastyděl – Ó jaro, ó mé jaro! A já byla tak veselá, já z lidí strachu neměla. Ó moje modrá suknička – Jen co by řekla matička! Ó jaro, ó mé jaro! 117