Otka Přemyslova.

Otka Přemyslova.
Přemysl oráč na poli dooral poslední líchu, sed’ na svůj pluh a spřežení páslo se v poledním tichu. Skřivánek umlk’ nad polem, větřík nepohnul travou, byl slunný den a mnohý sen spěl v tichu oráči hlavou. Na světlou kněžnu vzpomínal na zlatém Vyšehradě, na Libušu, jak vídal ji pod lipou sedávat v radě. Na její úsměv vzpomínal v té mužů směsici valné, na její oči, hvězdy dvě tak skvoucí, dálné a dálné! – Na muže kruté, divoké a jejich surové hněvy, jak bouřili se, nechtěli, by vládla ruka jim děvy. 126 A ona, světlá věštkyně, když vládce chtěli mít všude, jim řekla: „Muže zvolím si.“ – Kdo asi knížetem bude? I hleděl jako v mrákotě na zašlý, zašlý sen mnohý, v tom oči vznes’, neb dálný les táhlými zazvučel rohy. A modrou lesa ovrubou mnohé se zaleskly zbroje, a duní zem a jezdců tém ze tmavé vyjíždí chvoje. A kopyt hluk a rohů zvuk hlaholí blíže a blíže: „Od Libuše, od Libuše ti pozdrav nesem, náš kníže! Co stojíš tu tak bez hnutí, jaká tě vidina mámí? na stolec, na stolec knížecí pojedeš, Přemysle, s námi!“ A on tu stál a otku vzal, a hluboko vrazil ji v půdu a děl: „Až hůl ta rozkvete, pak teprv knížetem budu.“ A kmetové a vladyci na sebe hleděli němě, 127 a dí: „To nikdy knížete česká se nedočká země.“ A Přemysl se usmál jen a na hůl hleděl jak v snění, a jaký div! – hůl, suchá dřív, v zelenou haluz se mění. A od kořene vyrůstá jí haluz druhá a třetí, a list a květ a zralý hned plod vidět na každé sněti. A kmeti stojí v úžasu: „Teď vzhůru, Přemysle, s námi, už vidíš sám, že knížetem chtějí tě bozi mít sami.“ A bledý stál tu Přemysl, jak když se něčeho hrozí, a řekl jen: „Hle, znamení nové dávají bozi. Dnes na stolec nás povznáší a zítra záhubu strojí, vizte, co bozi věští dnes té zemi haluzí trojí.“ A lístek svad’ a lístek spad’, a uschlá haluz se chýlí, a lístek svad’ a lístek spad’ a druhá uschla v té chvíli. 128 Však haluz první zůstala a list a plody ji šatí a zpod ní skřivan vyletěl a slunce záře ji zlatí. V líc Přemyslovu odleskem ta záře slunečná padla. „Co značí,“ kmeti tážou se, „haluze, čerstvá i svadlá?“ „Rod Přemyslovců knížecí znamená prut jeden holý, jak hluchý klas, jenž měl svůj čas a zrna nenechal v poli. A haluz druhá, to jste vy, vladyci, lechové, kmeti, již zapomenou jedenkrát, že této země jsou děti. Rod Přemyslův, jak žlutý list, hnán větrem v podzimku, zmizí, a vaše děti samochtíc šíj skloní pode jho cizí. Však dřív, než byl jsem knížetem, byl země oráč jsem prostý; hle, první prut, jak vyhání vždy nové letorosty! Na nebi dokud neshasne to slunce zářící všude, 129 ta štěpná haluz oráčův na věky růsti tu bude. Na věky tady bude kvést v té země žalu i štěstí; můj zajde kmen, váš přejde den, a ona plod bude nésti.“ A Přemyslu jak spadla by teď s prsou osudu tíže – a čelo zved’ a na kůň sed’, od hlavy do paty kníže! Na Vyšehrad, na Vyšehrad pro úsměv Libušin sladký teď kníže jel. – Než zajížděl, se ještě ohlednul zpátky. 130