U mé báby.

U mé báby.
Bábo, pod svým krucifixem, na lenošce z hnědé kůže, ruce krásné, útlé, bílé na dubovém, hnědém stolu s širokými trnožemi; v starodávném lemování, s čepečkem na šedé skráni, s růžencem a žlutou knihou, v níž jsi četla jenom s tíhou, ale dobře po paměti, čtouc ji tak po dlouhá léta, – bábo, s tím tvým okem klidným, vlídným, ač tak málovidným: když ti vnuk se vrátil z dáli, jak ty oči, které samy hovořily se stěnami celý rok a v létě, v zimě, jen tak němo vzpomínaly, když ti přišel vnuk tvůj z dáli, jak se na něj pousmály! 139 Bábo! – sedím ve tvém bytu, hledím z toho okna ven, do mhy, deště, do blankytu kde’s se tolik nadívala, jak’s tu léta sedávala pod dědičným krucifixem na lenošce z hnědé kůže, při dubovém hnědém stolu – ale, kde to lemování, čepeček s tou šedou skrání, kde je, bábo, zrak ten vlídný? – Šedé skráně pod trávníkem uschovalo sobě jaro s posledním je berouc sněhem pro podzimek na chudobky. Čepeček a žlutou knihu, růženec a kde co bylo, roznesli ti ze tvé síně, jak tu stálo třicet roků samo, ty’s jak sama byla. Jen ta prázdná síň tu zbyla a já sedím tady zase, jak jsem sedal mnohdykráte a ty’s modlila se tiše mezi tím, co pro svět planý já jsem psal své verše plané. – A ty’s modlila se tiše, krucifix jak hleděl s hůry, zašeptala’s jenom: Pane! viděla’s, andělské kůry jak mu hlubé rány hojí a jak On se k lidem chýlí, když je lidé opustili. – 140 Nevím, co’s v mé tváři zřela, snad že mhou tvých očí chvěla též se jako od bolesti: – pak jsi vstala tiše, tiše, šoumala se do komory, od špižírny víko cvaklo, přinesla jsi lžičku medu od včeliček, jejichž bzukot v létě slýchala’s tak ráda, po poledni, vše když stichne i to ptáče v horkém sadu, ale včely pořád bzučí, boží včely. – Potom v zimě umřely ti také ony. – „Zde, mé dítě;“ řekla’s tiše, „z květů, o jichž moci neví nikdo z lidí, včely berou boží med; – je pro vše lékem, nezhojí-li, pouleví.“– A teď ve tvé prázdné síni, jak jsem býval mnohdykráte, po letech tu sedím zase; ale jenom vzpomínaje. Zimní slunce bledě zlaté na pozašlé padá stěny, venku stýská chocholouš. A tak ticho je v té síni, ani pavouk nepohne se, a mně zdá se, jak by nyní seděla’s tu, bábo, tiše pod tím starým krucifixem, 141 zašeptala jenom: Pane! zřela, jak se k lidem chýlichýlí, když je lidé opustili. – Rozumím ti, bábo, nyní, jak tvůj hlas zní jako z dáli; ale lidé Krista vzali. – A mně zdá se, po světnici jak by šoumaly se kroky, šoumaly se do komory; a teď tam to víko cvaklo. – Toho tvého medu lžíci, bábo, jenž tak všecko zhojí! – Ale ty za včeličkama odešla’s tak dávno sama. Kdybys mohla, ty bys vstala, ale ty tak tvrdě spíš. 142