Žena.

Josef Václav Sládek

Žena.
Co tvoje nevěsta, ve vlasech bílou růži, hrdější královny na tebe, ty můj muži, jsem s tebou k oltáři šla v slunce zlatém plání; – tvůj ret se usmíval, mé oko slzou vláhlo, ty’s pevně šel jak muž, mně slabé dívce táhlo cos jako bolest duší rozechvěnou; leč chvíli jen, ve slunce zlaté záři jak ty já poklekla jsem pevně při oltáři a slíbila ti věrnou býti ženou dnes, zítra, v dobru, zlu a do skonání. Co tvoje žena v radosti i bolu já s tebou šla, – my oba věrně spolu tou cestou, která sklonila se srázem; nám vítr ve tvář dul a chleb nám rostl tvrdý, já měla pro vše žert a ty jsi byl muž hrdý, až přec tvůj váhal krok a hasly tvoje zraky. Já sama plakala, však s tebou na potkání na líci tvé byl mrak, a na mé usmívání – nám vítr ve tvář dul a my se chvěli mrazem, však svoji byli jsme přes slunce svit i mraky. [45] Dnes svatební náš den, – vzpomínám roků běhu; v tvou utýranou tvář, mně ve vlas navál sněhu vichr, jenž dávno již svatební sedral růži – Tvá duše sterou mukou rozjízvena, ty’s jako děcko teď, – já matka ti, ne žena, – jak churav, sláb tu ležíš k nepoznání – Šla naše cesta v sráz, nám nohy sdralo hloží, lidé nám cizinou a v dáli pomoc boží! Dnes svatební náš den – viz slunka zlaté plání: my slíbili si věrnost do skonání – usměj se na mne přec, – jen ještě dnes, můj muži! 46

Básně v knize Ze života: