V zimní noci.

V zimní noci.
Noc lunojasná, bílá, jak severní je den, a tak, jakoby snila napolo živý sen. To velké město dřímá na střechách leží sníh, křídloma obrovskýma stín věží tmí se v nich. Nebe je modré, siné, hvězd úsvit jak by vlh’, a s hora na zem line se závoj stkaný z mlh. Po nebi měsíc pluje a dole svit a stín se po těch střechách snuje a padá v ulic klín. [47] Jen zrak to nebe pije, sluch neslyší tam chvit: tam velké ticho žije, zde na mžik mrtvý klid. Tam ticho to je věčné, zde na mžik od svých běd a honby nekonečné si oddychá ten svět. Tam od hvězd milionů k nám nedolétne hlas, zde k horečnému honnhonu se zbudí všechno zas. To velké město dřímá a nikde ani zvuk, klid rukou obra třímá těch všechněch srdcí tluk. Ó noci, ty jdeš k sklonu, a brzo bude den a s očí milionů mrákotný strhneš sen. A klid zas bude dítě, jenž obrem teď je v snách a honba začne litě zas žití na vlnách. 48 A budou zase vidět, kdo prstí je, kdo pluh, a budou nenávidět; – a soudit bude Bůh. Ó noci, z tvého nitra se mladý noří den – leč, kdyby jenom zítra nevyšlo slunce ven. A na pozejtří zase, pak týden, rok a dva, nevyšlo slunce v jase a země byla tvá! Tvá země byla, noci! tvá celá krátký čas a lidský bez pomoci se k hvězdám zvedal hlas. – Ó noci, jak jdeš tiše, ve stínu křídel tvých jak ve své vřavě, pýše ten lidský svět by stich’! 49