Oblaka.

Josef Václav Sládek

Oblaka.
Po nebi plují oblaka růžová, zlatá a šedá, toť zrovna jak sbor andělů když křídla k nebesům zvedá. Po nebi plují vysoko a jeden za druhým táhne, kde v suchopáru jaký květ, on jistě za nimi práhne. Oblaka plují vysoko, však líto jim květu, jak vadne, – a do kališku květiny dešťová krůpěje padne. My děti jsme jak ty květiny a věříme, že je to snáze, když anděl boží zastaví u nás na té své dráze. [63] On letí vysoko nad zemí a k lidem dívá se dolů, kdo vesel, s tím se raduje, a zapláče s tím, kdo v bolu. A je-li ti teskno, dítě mé, jen modli se, vroucně se modli! jak letí anděl přes tu zem, on jistě u tebe prodlí! 64