Ptáče.

Ptáče.
Na dva drátky uzamčené v naší kleci ptáče zpívá, chvilku zmlkne, – ven se dívá. kde to zlaté slunko hřeje, poskočí si, znovu pěje a mně zdá se nejináče, než že pláče! V zahradě nám višně zrají, na větvici ptáček sedí: ptáci lidem nepovědí, co to sobě povídají; – žeť se ti dva ptáci ptají: „Jak se daří?“ – A ten z klece dí: „Zde je to smutné přece! [65] Celý den a celé noci na bidélku bez ustání, – a ten den je k nepřečkání! Za dne soudruh nepřilítne, v noci hvězda nezakmitne: o tom slunci, země kráse, mně jen zdá se!“ Venku svítí slunce zlaté, po zahradě větřík věje, ptáče zmlklo, – druhé pěje: „Pusťte je, vždyť zrovna prosí, napije se slunce, rosy – pusťte je, vždyť je to bolí, – ať si se mnou zašveholí!“ 66