Cikánské děvče.

Cikánské děvče.
Na cizí motiv.
Cikánské děvče v lesním táboře jak surových tu postav dřímal sbor a nad ní posněžený tměl se bor, a hvězdy sněžily se nahoře,nahoře. Jak ze sna stýskla žena, zaklel choť, a odkojenče bylo jako sníh: – zaslechla hlahol zvonů dalekých, jak zaleh’ v les a volal na ni: „Pojď!“ I zvedla se, a bosa, ve hadrech šla lesem, plání, klesla, a šla zas, kde volal ji ten zvonů velký hlas, až uviděla temno lidských střech. [79] A ke kostelu šla, kde jasný svit se z oken lil a lidé se všech stran se sešli v noc, kdy narodil se Pán; – však ji do chrámu nepustil ten lid. I zůstala, kde z kostela ta zář na mnohý bílý dopadala hrob, kde klidně spal i pán i jeho rob a k železným tam vrátkům tiskla tvář. A v kostele k oltáři přistoup’ kněz a od varhan i zpěvu chvěl se chrám: „Spasitel světa narodil se nám.“ – On narodil se, – ale kde je dnes? On nebyl tam, kde jeden pěl, ten spal, a jiným led z tvrdého srdce tek’ dnes na mžik přes líce; – On u vrátek tam s ubohým cikánským děckem stál. A s půlnoční když lid se vracel zpět, zas na svých tisíc zmrzlých, tvrdých cest – On tam, kde miliony bílých hvězd zářily věčně, – děcko své si ved’. 80