Básník a svět.

Básník a svět. Juliu Zeyerovi.
I. Víc procítil jsemjsem, než jsem pěl, jak o každém to platí, jenž bohat, jiným rozdává a málo co má bráti. A boháč, věřte, básník jest, a třeba jste se smáli: je bohatší než země král, – když srdce schází králi! On pokladů má v srdci svém, jak v kouzelném kdes hradu, že nenašli jich v Indii, ba ani v Eldoradu. [105] A rád je všechny rozdává – ba že až na to stůně! však nedosáhne norec sám až do nejhlubší tůně. Tam skryta perla nejdražší jest v korálovém kvítí, on tuší ji, on vidí ji, však nemůže ji vzíti. On, norec, rukou krvavou i někdy se jí chopí, však než ji vznese na povrchpovrch, mu zmizí beze stopy. Vy v zemi šachty kopejte až tam, kde není větru: a básník ještě pod vámi vždy o tisíc je metrů. A on zas, kovkop ve skále jenž slouchá noční tiší: byť nejhloub se byl prokopal, vždy dále skřítka slyší! A báseňbáseň, to je pohádka, jak – poslouchána dítkem a básník zlato zahodí, – jen dále za tím skřítkem! 106 A lidé perly seberou i zlato, jak tu zplálo, a pěvci, jenž je vykopal, to stále, stále málo! A co mu za to můž’ dát svět? a dí-li: „Vše ti snesu!“ básník by za to perličku rudého nedal vřesu. Až ucelí se, utuhnou, on hrstí hodí je světu, – leč nejkrásnější zůstala v nejhlubším kalíšku květu. Rozhodí perel na tisíc z duše a z oka co rosy – však proto přece nemněte, že o almužnu prosí! To žebrák není u domu; on sám je, který dává, a věřte, v chvíli pravdivé, že cetkou mu i sláva. On sedí zlatém na prahu, co má, to musí dáti, a béře jenom, za stejné když stejným zas se platí. 107 Za úsměv úsměv, za slzu zas mužnou slzu v oku, za hloubku hloub a za proud proud v tom žití dravém toku. A ten, kdo nemůž’ hvězdou být, on přece svítí v šeři, byť jenom jako světluška, jež zakmitne se v keři. Byť tomu, sám kdo kráčí tmou, jen na cestu se kmitla, byť jako rosná krůpěje, jen v řasách se mu chytla. Byť jen se kmit’, byť zůstal skvít se jak ta dráha mléčná: to jméno pěvce jest jen zvuk – však píseň, ta je věčná! 108 II. Co pěvci jsou vaše rozbroje, záští a vaše války? to prázdný zvuk, – on naslouchá tajemným hlasům z dálky. Co zem, co váš mu malý svět? – on bloudí ve hvězdném tému, pel zlatý s křídel andělů do dlaní padá jemu. A jak tak v oku nebesa a v srdci vesmír má celý, tu vaše řeč a lopota mu jsou jak v oulu včely. On jako děti vodí vás, všude, pomalu, v spěchu: když měkce jdete, nevíte, kdo cestu ustlal vám v mechu. [109] On jako muže vodí vás v práci – a krvavé pole: vy nevíte, kdo první střás’ okovy od nevole! On vodí krále, žebráky, jak byli, jsou v tu dobu, on k slávě vodí národy – a stojí na jich hrobu. On vaším srdcím dává směrsměr, on řídí vaše vědy: i v Newtonu šel Newton jen Newtonu básníku v sledy! Co v cifrách končí záhadou, on písmem nebe si vysní, – však přijďte mu tak na mžik jen s upřímnou, lehounkou písní. Jen tak s tím malým popěvkem jak srdce někde ho snilo, když bylo štěstím vršité, anebo ve smutku bylo. – Přijďte mu s prostým příběhem jenž mluven prostými slovy, jak puklo srdce někomu, aniž se kdo o tom doví. 110 Přijďte mu s vlasem šedivým na zralém ku hrobu klasu, po mladém zašlém životě s kadeří zlatého vlasu. Přijďte mu s úsměvem dítěte, s křivdou a žebráka steskem, – – a s hvězdnaté své výšiny on dolů sražen jak bleskem! Ten lidský bol, ten lidský stesk, ten zápas neskonalý – jak proti němu ve svých snech – ten básník jest tak malý! 111 III. A přece zas vás pozvedá, z hlubin mrákotné tísně, až k nebesům, až za nebe křídlem lehounké písně. Co byli byste bez něho, – co on by bez vás byl v světě? vy tělem, on je perutí, a spolu orlem jste v letě. Co v srdci dávno vyznělo, co sny nevrací v noci, to vzkřísit zas a oživit je v básníkově moci. On hvězdný kmit v svém srdci chyt’ – jdou mraky před ním honem: on v srdce vaše udeří, pohřebním, svatebním zvonem! [112] Přes hroby dávno zapadlé, jak spíte, vichřice kvílí – v tom svistne mech a cinkne plech a mrtví jak by vám žili! Ti mrtví dávno pohřbeni, ti druzi vašeho mládí! – vy smrti jste se děsili, a teď byste umřeli rádi! Siro je tady ve světě, tam svět nebude sirý? – – básník k vám slovem přistoupí a sklene most vám víry! Ve vaši slast, ve vaši strast, ve vaši siroty muky, on víru seje lidskosti, – a vy své věrouky! Po jedné druhá z vašich věr z Bohů dělá si bůžky, – však básník je všechny provléká nitkou perlové stužky. Po perli perla opadá, navléká perla se nová: však v jedno pojí všechny je ta prostá lidskosti slova. 113 Z objetí jejich vyšinout nemohou světů se osy: a je v nich lesk a je v nich stesk, jak večer v krůpěji rosy. Ta zatmí se, ta zaskví se, – a pablesk, vřelý či chladný, zdaž zemí vpit, či k hvězdám kmit’ – cos tuší, – však neví žádný! 114 Obsah Vítězslavu Hálkovi5 I. Má rodná mluvo11 Píseň lidu14 Orel15 Píseň17 Volnost18 Přání19 Král Otakar20 Legenda22 Vidění svatého Kiéran–Killa24 Harun al–Rašid27 Příšerná loď30 Kantor34 Dvě romance z hladu: Za chlebem39 Bez chleba40 Večerní obraz41 Nocturno43 Žena45 V zimní noci47 II. Kalina53 Vlašťovka zpívá55 Křížek58 Makovička59 Hvězdy60 Jablíčka62
[115] Oblaka63 Ptáče65 Co mně nadělil Ježíšek67 Sněhurky69 Bába se modlí71 Koleda73 Jiná Koleda76 Cikánské děvče79 Ježíšek budoucnosti81 III. Nad starou písní85 Šípková růže87 Co nesmrtelno89 In morte juventus90 Vzpomínka91 Jaro v zimě92 Norci94 Bůh95 Smrť96 Beze smrti97 Povzbuzení98 Karlu Sladkovskému100 Krása102 Jak motýli104 Básník a svět105
E: lk, aš; 2002 [116]