Pohádka o králi Peciválu.
Král Pecivál kdys královal
až u tureckých hranic,
však, ač měl zlata plný sklep
a jedl jenom s medem chléb,
– jej netěšilo pranic!
Ať hleděl k slunce východu,
ať hleděl ku západu, –
v svých prsou cítil těžkou tíž:
neb před sebou měl velkou říš’,
– a velký cop měl v zadu!
Měl diamantů věrtele
a perly bílé, rudé,
však, ať si bdělbděl, anebo spal
a jed’ a pil, neb královal,
ten cop mu vadil všude.
52
Ať reky vodil do boje,
ať na lov svoje honce,
cop stále rost’ a byla již
prorostlá copem celá říš –
a nebylo ho konce!
Už rolník nechal v poli pluh
a tesař nemoh’ tesat:
neb z poddaných kde který jest,
ten králův cop jen musel plésť
a museli ho česat.
I povolal král mudrce
až od tureckých hranic
a děl: „Co s copem dělat jen?“ –
I radili se rok a den,
– pak nevěděli pranic.
I velký žal měl náš pan král:
„Ó krásný světě, vale!
už vykopejte černý hrob
a pochovejte mne i cop –
Ó králi Pecivále!Pecivále!“
53
A v žalu svém, jak nocí, dnem
král Pecivál tak volá,
jej Šašek jeho uslyšel
i bylo mu ho velký žel
i řekl: „Kmotře, hola!
Můj pane králi, hola hej!“
tak Šašek řekl k němu –
„můj pane králi, jen se vzchop,
my nůžky vezmem na ten cop
a bude konec všemu!“
Dvé slzí, velkých jako hrách,
se králi s tváří skradlo:
„O šťastný králi, šťastná zem!
dnes ještě cop si ustříhnem
– – a mně to nenapadlo!
Můj dobrý Šašku, hola hej!
teď jsem zas šťasten, hochu;
svou milou dceru dám ti rád
i svoji říš’ – jen královat
mne nechte ještě trochu!
54
Můj dobrý Šašku, hola hej!
ty buď mi místo syna –“
Ó, že jsme tam též nebyli!
což byli bychom napili
se červeného vína! –
55