Předjarní noc

Antonín Sova

Předjarní noc
V údolí lesy sestouply a z jejich přerývaných mlh ač zimy přešlé čišel stín a jako sklepeními vlh, noc z temna předla po chvílích paprsky siné, měsíční již v sosen štíhlé kužele, jež do bouřících větrů ční. Pak stichlo vše a zadýchal zvuk zvonů houští do sosen, jak teplé rty by líbaly cos řkouce v kraje polosen, van čerstvý proběh údolím a z lesů prudkou vůni zdvih‘, ručejů jarních dětský pláč, chut dneškem rozoraných lích. A mraky jarní jímal chvat, van stíhal van a za vánky podléštky v trávě vstávaly i sněhobílé sasanky, měnivé světlo hrálo s tmou, zabouřil vítr větvemi, úrodnou silou, divokou se vzpínal nad zemí... 7