Stromy jsou v květu

Antonín Sova

Stromy jsou v květu
Stromy jsou v květu a slunce zpívá k poledni nejvyšší píseň, jíž země zmdlívá. Vzpomínáš na vše, co kvetlo? zrak modrých chrp, karmínového květu na rtech, jež neznaly slova trp? Musím je vzkřísit zase, neb každý květ připomíná mně zašlý čas a svět. Co jsi prožil a kdy se smálo tvé štěstí z rozkvetlých nad tebou ratolestí? Uplývající bystřiny po bouřích prvních co vzaly, všecky ty první vůně i všecky žaly. Domu zda vzpomeneš, z otevřených oken altový hlas, do sadů zkvetlých kdy z večera přikouzlil tvůj žas? Hradba města v růžových květech, jež sluncem plná, jak loď bílá, když se nehne vzduch a vlna? Ženy zda poznáš na parkánech, když hlasy jich zvoní, rodné děti, jak za motýli se střelami honí, pozdravy sestárlých paní a usměvavých pánů, jak jdou alejí průsvitnou kolem svatých Janů skloněných s můstků a s hvězdami pěti kolem hlavy? Mlýny když klepou jak všední rozhovor žvavý, bujně kde u vod vše kvete a vzrůstá, že voda stříká, padá a hučí a mizíc zanaříká? Dobře je člověku v květech nevzpomínat šalby, ústrků, hanby. Vše srp jak milosrdně sžal by, který vše kosí co kvete a žije nám kolem i v nás, každé zjevení dávné a barevný vid i hlas. 21 A co nás potkalo msty kdys v pomluvách, úkladech, v karikaturách zříš naivních chrličů v chrámových zdech rodného města, kde žili jsme mládí s touhami svými, třeba čas dávný již lipami zarost vonícími. 22