Roztoužené ženy
Z tmy lesů v úpatí hory
fujara zněla a roh,
hned vyběhly ženy, zahoukly bory,
neb blížil se veselý hoch.
Žen půvab nazlatovělý
Červnovým sluncem žhnul,
horáckým nářečím pěly,
hned ovce mu nadháněly,
než se psem je shromáždil v důl.
Šly jiné a beránky stříhaly
je tisknouce v kolenech
a jiné z lnu zlatého soukaly
tenkými prsty z kuželů nit,
neb všecky se toužily vyslunit
na žhnoucích jeho pohledech.
A všecky tak blízko si, přepilné
v té prázdné vsi bez muže
si řekly, že bez lásky, bez lásky
srdce být nemůže,
a ve vůni růží po jaru
dychtivě poslouchaly
vzdalující se fujaru
mizeti v dáli, v dáli,
a za pastýřem s ovcemi
viděly jako v snách
modravozlatý usedat
a vířit v slunci prach...
47