V horách

Antonín Sova

V horách
Déšť kouří se, mrak dí k slunci: shasni. A za chvíli v horách se dálky jasní. Dne naivní začala hra. Dík bohu, den slunný byl, řemeslníky, pastuchy, děcka, lenochy z vil já vídám a prostým jak řádem se vše to řídí. Tu v tichu se stává mi, z tohoto kouta zrak že vidí i za duši parku, kde sedím, za stromy s travami, dny nerozbolestněných, snědých lidí, jimž volnost dálek třeští hlavami. Co cizinci kráčejí po svahu hor, kde ticho je mrtvé, jak vymřel by tvor, jen v svazích a políčkách za lesy nastříkány domky jsou jako bělavých bodů pichlavé zlomky, kdes drobný vlak haraší nad říčkou, prudce se v kamenech pěnící, kde ztracenou vesnicí mrak zahaluje a výš se nadnáší až k úpatí hory. Tam za boudou-hospodou i dvorcem – hle, stádo se pase a lidi znaveni jdou, kleč urvanou v ruce a hrstku vřesu, hor výšku měří a dálku lesů. Co milenci kdesi v údolí ztišeni se zahledí v lesnou dálavu tam v šumění vody u splavu a o tom sní, 48 jak do vřavy města je podzim zavěje a radostná, bláznivá naděje z jich touhy vysvítí. Jak v bezcitném ruchu a syrovosti domů víc svoji se budou povždy cítiti, a stále a věrně mít budou do očí hledět komu. Já na lávce na slunci pokorně sedím v sadu, tak zbožný je tichý dech večerního chladu, park stíny mění a skvrny světelné – cos říká mi, ještě „ne“. To slovo je zřetelné. Já chystám se ještě na nová klání, na lásky a nenávisti, tož nová milování, a myslím na vše, co žitím se možná přežene. 49

Básně v knize Básníkovo jaro: