Zahrada

Zahrada
K návštěvám v podzimu teplém, kdy podél zdi zrají zlaté a modré hrozny a oříšky spadávají, děti a paní přijdou, na šatech sluneční skvrny, o městě hovoří paní a děti křepčí jak srny. Slunný když konec září, ostrůvky prožloutlé vábí, stará zahrada s domkem ke blahu stačila by. Taková ovšem by musila být, jak ta, již jsme znali, zahrada dědečkova, když byli jsme zcela malí. Z daleka vozem i drahou nás cestou přes města divnou, přes řeku, po pramici, silnicí pod myslivnou, kolovrátek kde hrál a opičky tančily hnědé, přivezla matka ukázat: tu jsou mé děti, děde. Děd si nás vážné prohlíží, poprvé vidí nás, pod bradou šedivé vousy, zrak přísný a jadrný hlas. Dobře. Leč nežli se jména znáti naučí, jako roj když mu vylítne, kol hlavy zahučí. Jeden se ve vodě zmáchal a druhý již na půdu vlez‘, šaty si roztrh‘ a třetího byl by pokousal pes, holčička neví si rady, však šeptá, jak velké dámy: něco se stalo s jejími šatičkami. Ale návštěva vzácná, na níž se těšíme roky v minutě sevšední, mění se v křiky a skoky. Matka dí: stydím se. Děd však zná dětskou již lásku, pod vous se směje, a podpichuje a škádliškádlí svou chásku! 52 Veselé jsou dny v září a proto ten zvolen byl čas, všecko že v zahradě zrá a strom že víc miluje vás. Dosud jsme nevěděli, co zahrada má, co dát umí, takové švestky sladké a hrušky a jablka, blumy, některé dozrávají, až stromy se tíhou kloní, ale již hromady ovoce v zahradním domečku voní. Největším, nejkrásnějším nám zázrakem připadala dlouhá zeď zahradou celou, kde spousta vína zrála. Muškátové a modré a černé hrozny visí podél rezavých hřebů a různé vůně své mísí. Vždycky v září teplém se v duchu pokloním znovu, uctívám vzpomínkou slunnou zahradu dědečkovu, vidím zas podzim teplý, kde podél zdi dlouhé zrají zlaté a modré hrozny a oříšky spadávají, na dlouhou cestu vzpomenu, na ustaranou matku, na tanec opiček pod myslivnou u kolovrátku. Nad zářijovou travou, po níž vlny se ženou, vzpomínám, na nás že dobré větry nezapomenou. 53