CESTOU POSVÁTNÝM HÁJEM
Posvátnost obrovských stromů a v háji obětní stůl,
věkovité balvany, mezníky starodávna.
Dlouhý a opuštěný, slavnostně stinný důl,
nad nímž jakoby stříbrné mlhy pověst slavná.
Vše se tu zdá mi, že čeká a připraveno jest
pro ty, kdo setkat se mají tu po dávném rozloučení.
Nad stromy vysoké několik jasných vysvitlo hvězd.
Svědků a soudců, ni jiných, kdož vidí a slyší, tu není.
Zřídlo čiré se pramení v bujném trávníku,
alej vazů a dubů tu obřími kročeji kráčí,
někde jen daleko ve dne úplném zániku,
hrdliččin šťastný smích utich bezradností ptačí.
Všecko, však žal tu má přebolený a nesvětský klid
nad vším, co srdce rozvádělo kdys v zapomenutí,
vše tu zas potkáním netušeným může být.
Nechť se tu sejdou, kdož srdce si probodli ve vášně hnutí.
Milenci sobě se ztrativší ať se tu naleznou
v krásný den, pokojně pršící lupením tak zlatě,
harmonie věků má mluvu tu vítěznou,
z života vření tě dovede k smíru, jak zavolá tě.
14
V několik staletí klid ať vášně jepičí jdou
vykoupit se, ať ozvou se osvobozeně, čistě.
Přátelé rozvadění ať novou obrodou,
slovem mužným se pozdraví na tom kdys obětním místě.
15