PLACHÉ ZRAKY

Antonín Sova

PLACHÉ ZRAKY
Měsíc used‘ na vrcholi kopce v osamělém poli. A tak stříbrně se díval, hájem bříz se hloubkou schvíval, až to v oknech domků kvetlo, z duchových jak světů světlo. Stříbrnými svými zraky na všech věcech utkvěl taky svítě si jak po hřbitově, na každém by našel rově spící jakás zašlá jména, ze lži k slávě vyvýšená. Svítily až silou chladnou, mlčelivou,mlčenlivou, přezáhadnou. Ale vždy se odplížily, tajemství by nezradily, zrezavělé krve známky, klíče nevpuštěné v zámky. 44