PÍSEŇ O KLAMNÉM PROCITNUTÍ

Antonín Sova

PÍSEŇ O KLAMNÉM PROCITNUTÍ
A vlažné větry vály, co krýt měl zemi sníh, by mrtví krásně spali v nizounkých domcích svých. Jak živým je ve vzpomínání, tak mrtvým pod sněhem, tkví bezpečný klid v skráni tím věčným noclehem. Zem bez peřiny bílé jak mrtvá, nahá věc vzbouzí se každé chvíle, však nevzbudí se přec. To zimy větry vlažné lhou jasné myšlenky. Víš? Kde je ptactvo tažné? Květ první sněženky? Nic nevoní tu ještě, nic ještě nezkvěte, ty nekonečné deště nezrodí poupěte. 45 V dny slunovratu zima se nezazelená: Skrývaná láska jímá, když bolí vězněna. 46