NEBLAHÝ POSEL

Antonín Sova

NEBLAHÝ POSEL
Nerad klepu v noci na okenní sklo, když spí všichni šťastný sen. Nerad říkám, když se zastesklo, pocit šerý, smutný ten. Dnes jsem dítěti měl říci smutnou zvěst, ale podal jsem mu květnou ratolest. Jak se zasmálo, já smál se s ním, dosud neví o smrti své maminky. Vedl jsem je k lesu, slunce plamínky dohořely v stromech, na stádech. Ach, můj bože, tolik žalu nesnesu, usedněm si v trávu, měkký mech. Nerad klepu v noci na okenní sklo, strašné sklo je ve svém otřesu. Máš mne rádo, dítě? Zavýsklo. V tom však všecko jasně tušilo a tak strašně, strašně zaplakalo. Prudce na mou hruď se přimýkalo, srdce umíráčkem bulilo... Smutný mechu! Tvrdá skálo! skálo! 57