PANNA

PANNA
Dosud jí bylo jako dítěti v trávě, které se honí za motýly. Dosud bylo jí jako paprsku hravě, nestará se, kam padne, kam cílí, jen když vyzlatí komukoli rok, den neb chvíli. Dlouho se nezdařilo sudičkám muže ji v ústrety vyslati. Co jich tu žilo, co jich tu přešlo po té cestě, co jich tu snilo o nevěstě, kolik jen o ní jich hovořilo nikdo jí nebyl usouzen. Kolem šli do práce, den co den silní a zdraví, dobří a hluční, krásní tu bezstarostně šli, nebo s nástroji položenými na ramenech, po cestě zkvetlé, slunné, luční, očima propalujíce ten hořící květ, nad nějž krásnější květy nevzešly mocněj a kouzelněji, ve stu sladkých ji hledali jménech, ale nerostl pro ně její, pro ni zas jejich nerostl svět. 85 Sta jich přešlo do jar a zim, v srdci nic nezkvetlo, nic se neozvalo, daleko bylo k nim, srdce její ještě jak pod ledem spalo. Ale až jediný on, bloudící nejdále zašel, přiblížil se a našel k jejímu srdci klíč, otevřelo se srdce to: sasanky z něho a petrklíč zavoněly a jakoby rozhoupal zvon, na nějž se zavěsil tíhou a silou, jediný, jediný on, zulíbal ji a učinil ji svou milou. Poprvé uslyšela, jak srdce jí zpívá vzbuzeným hlasem slavíka klokotajícím, růže jí rostou jako bolestná rána živá v tajemné hloubi, a že vše němé dříve, je mluvícím, ruce že něčí se zklenuly nad ní, ochranné loubí. 86