HOSPODA V LESE

HOSPODA V LESE
Den lesům temnost dal a modro dálce, klid polím v neděli a jiskřit dal se sluncem každé skalce, vod stříbřit pocely. Alejí ovoce a sosen šišky svítí, žen pestrý hoří šat a na jich prsou zvadající kvítí jen jeden má vždy rád. Ozvěny v stráních sobě oznamují bez konce průvody, tam u bříz bělokorých dívky přeskakují kameny přes brody. Tu k pouti s praporci a s procesími jdou kněži veselí, družičky s Pannou Marií jsou s nimi za bílých nedělí. I mladí hoši selští, ramenatí, z kabátů svlečeni, jdou chladem kaštanů a počnou notovati píseň o loučení. 87 Pentlemi pěšiny a cesty vedou bílé k hospodě u lesa, a tam je vřava, ruch a tance a ty chvíle, kdy srdce zaplesá. A zbožní ať neb bezbožní se cítí, k noci se nevrátí, jim kol hospody u lesa je jíti a tady zůstati. Neb křičí hospoda tou rudou střechou blíž bílé silnice i hudbou hlučnou plechů mnohodechou, řinčejí sklenice. Tam s bryček, kočárů seskákal křepce dolů venkovských panstev květ a usadil se nad bohatství stolů a hlučel, pil a jed’. Tu velké duby jsou a větví baldachýny prostřeny nad sadem, čepice pěny v sklenicích má stíny mrazící prochladem. Tu žebrák s Pannou parádní a sešlou ti cinkne u hlavy, ty dáš mu peníz, dávnou modlitbou a přešlou tě vřeště pozdraví. 88 Leč ten, kdo chmury zná, jež všade visí, kdo chválí přešlý svět, dí, hospoda prý není již, jak kdysi z bouřlivých, dávných let. Též nevím sám, zda pod modříny v lese tu svou, tu líbeznou bych našel dnes a hlasem, jenž se třese, s tou mluvil princeznou. 89