ŽEBRÁCKÉ CHATRČE

Antonín Sova

ŽEBRÁCKÉ CHATRČE
To pyšná byla ves a starodávná, bílými statky v bujných stromů zeleni se honosívala, když zlátla žita, doba sklizní slavná, ovoce brunátněla, zráním zpívala až k jeseni. Jen pod vrškem, tam, kde se potácí pár chalup jako žebráci, tam jedině tíživé smutno bylo jako o pouti kdes pod schody, kde dlaně zdvižené žebráci, žebračky, své děti na klíně škemrají v sedě, nemohou se pohnouti. Tak chalupy se rozpadávající se zdály večer dívat ku měsíci, jak pod centovým křížem bídy snížené. A, malomocné podál rozpadávají se vteřiny, dny a roky, tak sedí skrčené chalupy nad rybníkem, lebky lysé a paty uhnívající, své údy, boky v jich vlny modrozelené si noří a je smývají. 95 Jak mizí a jak pustnou v stálém pokrčení, ruch dne se vyhne povzdálí, co deštěm zjizvené, za větrů zpívají, jak žebráci by úpěnlivě volali, příšernou malomocí poznačeni. 96

Básně v knize Básně nesobeckého srdce (in Dílo Antonína Sovy, svazek 4):