ROZHLED POD KVETOUCÍ LÍPOU

Antonín Sova

ROZHLED POD KVETOUCÍ LÍPOU
Již zpívá bzukotem včel svou píseň sváteční kvetoucí lípa, jež nad střechu narudlou vysoko ční a voní prvními vlnami rozžhaveného vzduchu, když ráno je v plném lesku a věcí klid hovoří k sluchu. Zas obloha bez mráčku až modře bezcitná jak bez oasy a bez karavany poušť blankytná a parno z rána roste a k poledni je žhnoucí, jak věčný kovář by koupal světy ve výhni vroucí. Jen starého pasáka plavých a strakatých krav, jež tu jdou, zní pobízivý hlas, hej, hej, hej, hou, hou, hou, a je to jak dobromyslný rozhovor k zvířatům, jež pokojně z koryta pijí a vyjdou pak ke vratům a velkými zraky se dívají na cestu v houpavé stíny, jíž každodenně se ubírají k lesům a na pastviny. V mlčících polích zrající obilí chleby již voní a slunce vše oslnilo, až oči ruka cloní, daleké město svítí i vsi, vše jak ztrnulo v tichu, jsou zjasněné temné zřít lesy. jak blížil by se sbor mnichů. A silnicí na dohled, život se klikatí stále jak had, ti chodci i jedoucí, krav a koz, koní nepřetržitý řad, vše zdvihá mračna prachu v žhnoucího slunce odrazu a připadá mi, že to karavana hledat jde oasu. 100