NESPOKOJENÍ ORLOVÉ.

Antonín Sova

NESPOKOJENÍ ORLOVÉ.
Výš Orli chtěli, ještě výš, kam srdce chce, až tam... Nad srázy skal, jichž neuzříš a kde lze mřít jen sám... A smutní byli Orli mí: daleko k slunci je. A dál je k němu v podzimi. Ta výška ubije... Plakali Orli v hloubky vod, svým unaveni snem: „My nad nejvyšší vzlétli hrot. Proč k slunci nemůžem’?nemůžem’?“ 40