21. BÍLÁ HORA.

Karel Babánek

21.
BÍLÁ HORA.

I. I.
Pláň Bílé Hory. Nebe západní krvácí. S podzimem těžký smutek zas v plán se navrací.
47 V hřbitova zamlčení jsou pole vnořená, zem rudé kryje listí, krev jakby nemstěná. A dole Praha v mlhách podzimních zasněná, té zadumané pláně tesklivý smutek má.
II. II.
Zem zarudlé pokrývá listí. To jakoby vpíjela krev – Tam na pláni vstávají stíny a děsí z dob minulých zjev.
Už tmí se. Jak poutníci smutní v tmách bělavé kapličky jdou; jak zoufalá beznaděj cesta tam bez konce vine se tmou. 48 A hluboký smutek té pláně tak tíživě leh v duši dnes. Je pusto a ticho, jen v dáli kdes tesklivě zavyje pes.
III. III.
Tmí se. Pláň mrtvě tu leží. Nesmírný smutek a stesk. Noci té na nebi ani nesvitne hvězd chladný lesk.
Mrtvý kdos, drahý tu leží. Nic jeho neruší klid – Dole tam kolkolem všady usíná lhostejný lid. Tmí se. Jak tisíce stínů vstalo by na polích těch. Večer jak šel jsem, nesmírný plání jak zdvih by se vzdech. 49