SVÁTEČNÍ MĚSTO
Zpívá zvon, duha se klene nad městem.
Přeháňka deště po stromech klusá šelestem,
v slunci se směje déšť, v něm umlkly stromy.
Radostných žen jsou plna okna do ulic,
modro co chvílemi dívá se přes kytky do světnic,
v kapkách deště se čas a celý svět lomí.
Jarní je den a velkonočním rozmarem zlátne.
Rytíři v kamenech, zapuštěných na kapli, deštěm jsou smyti,
hřbitov a hroby se propadávají.
Úder prudkého větru se do zdí a stromů zatne,
ale slunce zas, petrklíč zlatý, se prodere, svítí,
první to jarní zlaté kvítí,
nová mračna když zázračně se rozdouvají.
Město je zapadlé, umlkly stavy, řemesla všecka,
sváteční šaty si z truhel berou ženy a děcka,
zbožnost jakási družného ticha
z nedělních styků na starém náměstí dýchá,
ze starých obleků, viděných řadu let,
z klečkaté horské chůze,
z hovorů mužů před křížem.
Kristus kde nápisem těší pod stromů větvemi:
33
Rci, zda je tvoje bolest, jako bolest má?
Z pozdravů starců třaslavých, všichni již chvějí se tuze,
z úsměvů svrasklých stařen,
z přímých pohledů mládeže, toužících k lidskému bratrství
radostí společných a běd!
34