LÉTO V MOLENBURKU

LÉTO V MOLENBURKU Příteli Janu Hudcovi
To nejkrásnějšího léta pozvání jest, kdy k oddechu sjede se z dalekých měst rozvátý rod a v rodné vsi dědů, jež jediná, se posadí do trávy sadu ta shledaná rodina. I zdá se, že život patriarchální tu zkvétá v tom domku, v tom sadě na slunci plného léta, kdy sejdou se všichni muži i ženy z rodu a děti křepčí kolem nich za hudby doprovodu. Tu v oddechu, když všichni se sjedou jedinou pod střechu, se přátelství, láska zpevní a obnoví; tu muži si dopřádají svých prací osnovy a ženy jsou líbeznější a předstihují se hrou svých půvabných pozorností, a rodinné štěstí jim stoupá ve zraky, když na bílý ubrus mezi ovoce strou svých pokrmů malé zázraky. Zde nabudou všichni zas té síly z kraje, kde dozrává obilný klas, zde ovoce rumění, zahrady voní. Zde pomalu úroda duši jim plní, je přetěžká, sladká, až únavou trochu je skloní, neb osudy všech se jako ta obilná pole zvlní. 39 Zde všichni jsou zase žár, jsou klid, jsou výdechy hnědé země, jsou ticho jedlí, jež hřejí němě, jsou pasek vůně, jsou potoka kypivý var, i pod nebem jásot skřivaní, i v hlubinách bublavé tůně, jsou svěžest ranních trav, i zvonkem jsou večerních klekání, když vrací se do stájí brav. V nich křísí ctnosti ten starý dům všech mrtvých, jež dřímají na hřbitově, ty v jedno slučují opět rod až od děda k drobným vnoučatům, že úzkého bratrství obnoven plod tu každého léta a zraje nově. A rod je silný a žije i bojuje rád, že dlouhá léta kvést bude i zrát. 40