KRUTÉ JARO

Antonín Sova

KRUTÉ JARO
Za lesem střechy domků zavál sníh v hlubokém dole. Dětí svých prvních, že marně vzešly, litují louky a pole. Obloha visí, jdou olověné, těžké jdou, těžké mraky. Gigantických jak uzřel bys křídel spouštět se na zem ptáky. Hladovou matkou je kruté jaro, v náruč, co zrozeno, svírá: travky a letorosty a kvítky, brouky, ty předčasných slunných dnů zvídky, přepadá, vraždí, sžírá. 16