VYMÍRAJÍCÍ VSI

Antonín Sova

VYMÍRAJÍCÍ VSI
Vsi jsou tiché, vymřelé ticho jako v kostele, kolem zelená se jař. Z chalup záhy do světa, mláď jak ptactvo odlétá; sám zbyl s ženou hospodář. A syn oře, sedlačí, dědu oči zatlačí, otec na výminku ztich'. K svatvečerům k rodné vsi vracejí se přes lesy mnohdy děti, šťastné z nich. A tu vždy se hovoří o mzdě, práci, o hoři, o píli a o vině. Koho ruka dělná je, kdo to hlavou vyhraje, a kdo zlákán k cizině. A jak zteskněl celý jih, po rodech již vymřelých, jež se neuživily. 17 Koho ze vsí vyhnal hlad z políček a smutných lad, kdož se nenavrátili. 18